Snad každá škola dnes řeší, co s mobily. Vláda v červenci podpořila novelu školského zákona, která má od září 2027 plošně omezit jejich používání během vyučování i o přestávkách [4]. Vlastní pravidla si přitom školy nastavují již běžně; podle šetření ministerstva školství jich má úpravu ve školním řádu zhruba třiadevadesát procent [7].
V takové situaci se přirozeně nabízí otázka, kterou název tohoto textu staví jako protiklad: máme sázet na rozvoj digitálních kompetencí, nebo na digitální detox? Ve skutečnosti proti sobě nestojí, a právě to bych chtěla učitelům přiblížit.
Proč samotný čas u obrazovky nic neřeší
Nejrozšířenější mýtus, na který v této oblasti narážím, zní, že za nesoustředěností, únavou i konflikty ve třídě stojí technologie a že stačí čas u obrazovek osekat. Sám o sobě přitom čas strávený u zařízení neprozradí nic o tom, co dítě dělá ani, jak se přitom cítí. A jako jediné měřítko proto selhává [1, 3]. Hodinu videohovoru nebo tvorby a stříhání videa nelze klást na stejnou váhu jako hodinu bezcílného scrollování, i když se na displeji odvíjejí stejně dlouho. Nesoustředěnost a napětí ve třídě mívají celou řadu příčin, od nevyspání přes klima kolektivu a tlak na výkon až po obyčejnou nudu. Telefon bývá spíš zesilovačem toho, co už existuje, než skutečným kořenem problému. Když tuto vrstvu přeskočíme a soustředíme se pouze na minuty, léčíme příznak, nikoli příčinu.
Digitální pohoda se navíc netýká jen soustředění. Prolíná se do několika rovin, které spolu souvisejí. Do kognitivní, tedy našeho myšlení a pozornosti. Do emocionální, dané tím, co v nás technologie vyvolávají. Do sociální, kde nám vztahy pomáhají, nebo je naopak narušují. A do tělesné a hodnotové, tedy do spánku, pohybu a zraku na jedné straně a smyslu našeho online konání na straně druhé [1]. Číslo na displeji nepostihne ani jednu z nich. Dvě děti se stejným počtem hodin na telefonu mohou být v naprosto odlišném rozpoložení, protože jedno si píše s kamarády a druhé před spaním porovnává svůj život s upravenými fotografiemi cizích lidí. Užitečnější než otázka „kolik“ je proto otázka „co, proč a s jakým dopadem“.
Kdy detox pomáhá a kdy ne
Znamená to, že digitální detox nemá smysl? Nemá smysl jako trvalé řešení, které by mělo nahradit rozvoj dovedností. Jako nástroj je naopak k nezaplacení. Vědomá pauza, přepnutí do režimu nerušit či dohodnutá „mobilová parkoviště“ pro určité činnosti posilují to nejdůležitější, totiž pocit, že rozhodnutí držím ve svých rukou.
Rozdíl mezi obojím je zásadní. Když dítěti telefon jednoduše odebereme, na chvíli za něj vyřešíme situaci, ale nenaučíme ho nic, co by mu pomohlo, až u zařízení bude samo doma o víkendu. Když mu naopak pomůžeme pochopit, proč se před zkoušením vyplatí telefon ztišit nebo proč mu večerní scrollování krade spánek, budujeme dovednost, kterou si odnese dál. Ostatně, že univerzálním řešením plošný zákaz není, připomíná i dětský ombudsman Martin Beneš. Snahu omezovat negativní dopady technologií podporuje, upozorňuje ale, že je namístě hledat řešení komplexní, nikoli dílčí opatření, jejichž účinnost navíc není jednoznačně prokázána [5].
Nová vrstva: když technologie odpovídá
Debata o mobilech se navíc odehrává ve chvíli, kdy do života dětí vstupují nástroje umělé inteligence. Konverzační chatbot totiž není pasivní obrazovka, ale protějšek, který odpovídá, chválí a je k dispozici v kteroukoli hodinu. Dítě si k němu může vytvořit citovou vazbu, svěřovat se mu a spoléhat na něj způsobem, který žádný ukazatel stráveného času nezachytí. To je rovina, kterou je dobré sledovat s velkou obezřetností.
Tatáž technologie má kromě rizik i velké možnosti. Dítě s ní může rozebrat látku, které nerozumí, nechat si tentýž jev vysvětlit několika způsoby, dokud mu to nedojde, procvičovat cizí jazyk v rozhovoru bez ostychu z chyb nebo si nechat poradit, když se do něčeho bojí pustit. Umožňuje vytvořit věci, které by jinak byly nad síly jednotlivce. Stejný počet hodin tak může znamenat prázdné ubíjení času i práci, na kterou by dítě samo nedosáhlo. I zde platí, že jádro věci není „jak dlouho“, ale jaký vztah k technologii si dítě buduje a co mu skutečně přináší.
Co ukazuje dobrá praxe
Že to jde i jinak než zákazem shora, dokládá běžná školní praxe. Ředitel jedné pražské základní školy popisuje, jak před každým výjezdem svolají schůzku s rodiči a podle věku i s dětmi a společně se domluví, zda si žáci telefony vezmou a jak s nimi budou zacházet, což považuje za smysluplnější než kategorické „škola rozhodla a mobily jsou bez debat zakázané“ [6]. V podobném duchu doporučují i metodické materiály Národního pedagogického institutu mobily ve výuce plošně nezakazovat, ale po vzájemné dohodě se žáky měnit způsob, jak se používají [2].
To ovšem neznamená být bez pravidel. Jasné pravidlo a rozvoj kompetencí nejsou protiklady; pravidlo je naopak rám, uvnitř něhož se schopnost volby teprve učí. Rozdíl je v tom, zda mu děti rozumějí a podílely se na něm, nebo zda ho jen musejí snášet. Pravidlo, které dává smysl, drží mnohem lépe. A vedle něj se najde i prostor pro chvíle, kdy třída telefony cíleně použije, například když si žáci ověří tvrzení z hodiny přímo u zdroje nebo si nechají od umělé inteligence vysvětlit obtížný pojem a společně pak posoudí, nakolik je odpověď spolehlivá. Tyto příklady nejsou návod ani úplný výčet, spíš ukázka směru, kterým se lze vydat.
Rovnováha jako schopnost volby
Rovnováha tedy není počet minut, který bychom měli hlídat. Je to schopnost volby — vědět, kdy technologie slouží mým cílům a kdy mě od nich odvádí, a umět se podle toho zařídit. Než sáhneme po zákazu, vyplatí se ptát, jaký problém vlastně řešíme a zda ho telefon opravdu způsobuje, nebo jen zviditelňuje. Úkolem školy totiž není vychovat žáka, který má mobil zakázaný, ale žáka, který si detox v pravou chvíli dokáže dopřát sám, protože chápe proč. Kompetence a detox nejsou soupeři. Detox je jedním z nástrojů, jak kompetenci budovat.
